Žalm 69,2

Když se topíš

Když mám pocit, že se topím v problémech, utíkám nejdřív k Bohu, nebo hledám záchranu jinde?

Žalmista volá o pomoc s obrazem tonutí. Vody mu sahají k hrdlu, nohy nemají pevný základ, proudy jej strhávají. To je výstižný popis lidské nouze – fyzické, duševní i duchovní. Mnozí z nás znají pocit, kdy nás „překrývá“ tíha starostí, nemocí, viny či opuštěnosti. Autor přiznává, že síly docházejí, hlas slábne, oči bolí od čekání na Hospodina. A přesto k Němu stále volá. Ne proto, že by Bůh byl pomalý, ale protože ví, že On je jediným skutečným Zachráncem. Tento žalm ukazuje, že víra není absence bolesti, ale vytrvalost v naději. Vody mohou stoupat, okolnosti se nemusí hned změnit, ale modlitba se stává provazem, kterým se držíme Boha. A právě v těchto chvílích se prohlubuje důvěra – ne v sílu vlastní, ale v moc Toho, který může utišit bouři. Bůh nás slyší, i když se zdá, že jsme pohlceni vlnami. On má poslední slovo, ne naše potíže.

Hospodine, když mě život přemáhá, dej mi pevně se Tě držet. Ty jsi má skála uprostřed vody, má spása a má píseň.