Matouš 20,33

Lidská slepota a Boží otevírání očí

V čem potřebuji otevřít oči?

Co mohli tito potřební chtít po Božím pomazaném? Peníze? Zaopatření – slušné zaměstnání? Střechu na hlavou? (tu možná měli) Bohabojné partnerky? Věrné přátele? (ty možná také měli jeden ve druhém) Naději? Tu měli také – možná několik týdnů, měsíců jenom naslouchali vyprávění o Pánu Ježíši, možná se i dotýkali těch, kteří byli uzdraveni. A udržovali si v sobě při životě naději, že jednoho dne se setkají s Ježíšem a požádají o to zásadní.

Ta naděje v nich je tak veliká, že když Ježíš prochází okolo, nenechají se utišit. I když většina zástupu je napomíná, oni na to nedbají. Ba naopak. „Křičeli ještě víc.“ Příležitost je míjí, prochází kolem, vzdaluje se, vzdaluje… Křikem ji snad mohou zastavit. A teď se situace obrací. Ježíš volá je. (Někdy je to naopak – že Bůh nás volá a chce, abychom také volali,) On může udělat neskonale víc, než si dokážeme představit. Ten jediný okamžik před Boží tváří rozhoduje o všem. Co chcete? Peníze? Vztahy? Uplatnění? Přátelství? Potřebujeme vidět, co je důležité.

Synu Davidův, smiluj se nade mnou hříšným. Smiluj se nade mnou a dej, abych viděl. Viděl to důležité. Viděl příležitost a uměl se jí chopit. Nenechat ji proklouznout mezi prsty.