Iva Pospíšilová /úvahy 25-32 (11.11.-20.11)
farářka Církve československé husitské v Uherském Brodě
Byla jsem pokřtěna pár dnů po svém narození a nevěděla jsem to až do svých deseti let, přesně do dne, kdy naši rodinu navštívil bratr farář Antonín Jandík. Přišel s tím, že v naší vesnici jsme v Církvi československé pouze my tři školáci a náš před nedávnem narozený bratr, že bychom měli začít chodit na náboženství, ale že chápe, že do Kyjova je to pro nás daleko. A tak, že nám přiváží aspoň knížky, ze kterých se může o Bohu dozvědět mnoho důležitého. Byla jsem tenkrát sama doma a bratra faráře jsem „vyhodila“ s tím, že tady nikdo v Boha nevěří. O jeho návštěvě jsem nikomu neřekla a knihy, které přece jenom nechal u dveří, jsem důkladně schovala. Za dva roky jsme se přestěhovali do Brna a z Kyjova přišla prosba, zda bychom mohli zapůjčené knihy vrátit. Rodiče to považovali za omyl, ale já jsem řekla, že nějaké knihy doma máme; k těm zapůjčeným jsem přibalila i všechny další, které se třeba jen okrajově o Bohu zmiňovaly, a myslela jsem si, že tím je vše „vyřešeno“.
V roce 1968 nás však otec přihlásil na výuku náboženství a my museli poslechnout. Dodnes si to pamatuji: Přišla jsem do třídy pozdě, dveře jsem zavřela prásknutím, a protože jsem si o roztřepený kraj lavice roztrhla své jediné krepsilonové punčocháče, následoval vodopád peprných slov okořeněný klením a sakrováním. A ve skrytu duše jsem doufala, že teď mě ten farář určitě vyhodí. Ale slyšela jsem úplně jiná slova: tak tě tu vítám, věřím, že jen nedopatřením jsi dveře nezavřela klikou a prosím, aby ses v našem společenství snažila nebrat Boží jméno nadarmo. No, styděla jsem se hodně a začala poslouchat, co vlastně ten farář vykládá, a bylo to nečekaně zajímavé. Jeho vidění světa bylo úplně odlišné od toho, co do nás „hustila“ škola. Požehnáním byly i naše společné cesty ze školy domů a pak i večery pro biřmovance, kde žádný problém nebyl směšný a každý se směl ptát na cokoliv. A ve mně pomalu začala klíčit touha, že bych chtěla žít podobně jako ten farář, který nás k biřmování připravoval, a vyznávat tytéž hodnoty jako on. Výsledkem mého ročního hledání se pak stal můj biřmovací text: Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení. (Ř1,16). Začala jsem chodit na bohoslužby, zúčastňovala se schůzek mládeže, a nakonec jsem se rozhodla pro studium teologie. Rodiče byli proti a problémy nastaly i ve škole, ale já už věděla, že toto je cesta, po které chci jít. A po mém vysvěcení a ustanovení do náboženské obce Uherský Brod, byl jedním z mých kolegů ve vikariátu i ten farář, kterého jsem kdysi vyhodila. Stále si to pamatoval!!! Bůh je velký humorista, jeho slovo i činy mi stále přinášejí radost i nečekaná překvapení. V duchovenské službě působím již 48 let. Děkuji všem, kdo mě ve víře formovali-především již zesnulým bratřím farářům Jandíkovi a Štěpánkovi, profesoru Jindřichu Mánkovi, benediktínskému opatovi Emanuelovi Jungclausenovi , ale děkuji i těm, kdo mě v ní i nyní posilují a provázejí. A jsem především vděčna Pánu, že mě do této služby povolal, i za to, že mě v ní ještě ponechává.
Byla jsem pokřtěna pár dnů po svém narození a nevěděla jsem to až do svých deseti let, přesně do dne, kdy naši rodinu navštívil bratr farář Antonín Jandík. Přišel s tím, že v naší vesnici jsme v Církvi československé pouze my tři školáci a náš před nedávnem narozený bratr, že bychom měli začít chodit na náboženství, ale že chápe, že do Kyjova je to pro nás daleko. A tak, že nám přiváží aspoň knížky, ze kterých se může o Bohu dozvědět mnoho důležitého. Byla jsem tenkrát sama doma a bratra faráře jsem „vyhodila“ s tím, že tady nikdo v Boha nevěří. O jeho návštěvě jsem nikomu neřekla a knihy, které přece jenom nechal u dveří, jsem důkladně schovala. Za dva roky jsme se přestěhovali do Brna a z Kyjova přišla prosba, zda bychom mohli zapůjčené knihy vrátit. Rodiče to považovali za omyl, ale já jsem řekla, že nějaké knihy doma máme; k těm zapůjčeným jsem přibalila i všechny další, které se třeba jen okrajově o Bohu zmiňovaly, a myslela jsem si, že tím je vše „vyřešeno“.
V roce 1968 nás však otec přihlásil na výuku náboženství a my museli poslechnout. Dodnes si to pamatuji: Přišla jsem do třídy pozdě, dveře jsem zavřela prásknutím, a protože jsem si o roztřepený kraj lavice roztrhla své jediné krepsilonové punčocháče, následoval vodopád peprných slov okořeněný klením a sakrováním. A ve skrytu duše jsem doufala, že teď mě ten farář určitě vyhodí. Ale slyšela jsem úplně jiná slova: tak tě tu vítám, věřím, že jen nedopatřením jsi dveře nezavřela klikou a prosím, aby ses v našem společenství snažila nebrat Boží jméno nadarmo. No, styděla jsem se hodně a začala poslouchat, co vlastně ten farář vykládá, a bylo to nečekaně zajímavé. Jeho vidění světa bylo úplně odlišné od toho, co do nás „hustila“ škola. Požehnáním byly i naše společné cesty ze školy domů a pak i večery pro biřmovance, kde žádný problém nebyl směšný a každý se směl ptát na cokoliv. A ve mně pomalu začala klíčit touha, že bych chtěla žít podobně jako ten farář, který nás k biřmování připravoval, a vyznávat tytéž hodnoty jako on. Výsledkem mého ročního hledání se pak stal můj biřmovací text: Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení. (Ř1,16). Začala jsem chodit na bohoslužby, zúčastňovala se schůzek mládeže, a nakonec jsem se rozhodla pro studium teologie. Rodiče byli proti a problémy nastaly i ve škole, ale já už věděla, že toto je cesta, po které chci jít. A po mém vysvěcení a ustanovení do náboženské obce Uherský Brod, byl jedním z mých kolegů ve vikariátu i ten farář, kterého jsem kdysi vyhodila. Stále si to pamatoval!!! Bůh je velký humorista, jeho slovo i činy mi stále přinášejí radost i nečekaná překvapení. V duchovenské službě působím již 48 let. Děkuji všem, kdo mě ve víře formovali-především již zesnulým bratřím farářům Jandíkovi a Štěpánkovi, profesoru Jindřichu Mánkovi, benediktínskému opatovi Emanuelovi Jungclausenovi , ale děkuji i těm, kdo mě v ní i nyní posilují a provázejí. A jsem především vděčna Pánu, že mě do této služby povolal, i za to, že mě v ní ještě ponechává.