Žalm 88,2

Zprostřed své temnoty tě volám

Je úsilí mého života stejné jako úsilí depresivního žalmisty?

Meditace Hémana Ezrachejského mi připomíná závěr knihy Umberta Ecca Jméno Růže. Její autor přirovnává závěr života k odchodu do temnoty ponurého, tichého a prostého božství. To není stín, v němž se skryju, ale místo, které mě děsí. Tam se utápím, dusím, buší mi srdce a je mi zle. Právě o tom Héman Ezrachejský mluví. Ve svém žalozpěvu se ze žalu nevynořuje, ale naopak do něj klesá stále hlouběji.

Héman třikrát opakuje, že se modlí, úpěnlivě volá, vztahuje se (v. 2, 10, 14). A právě tudy vede cesta. Když je mi zle, co jiného mám dělat než se modlit a veškerou špínu, kterou mě zahltil svět, ďábel a má vlastní zranění, vylít na něj. On to se mnou ponese. Vždyť potil krev v Getsemane, zažil samotu kříže, kdy se mu jeho milující Otec vzdálil, a přesto k němu volá. Ke komu jinému volat než k tomu, který ho nazval svým milovaným Synem? Pochybuješ o Boží lásce? Zkusil jsi k ní přijít, když je ti zle? Volej k němu, aby tě tou temnotou provedl. Možná to nebude podle tvých představ, ale projdeš a nebudeš sám.

Bože, k němuž volám v temnotě své tísně, dej mi vytrvat, než povstaneš nad mým prachem.