Římanům 9,1

Trápení se sousedy

Jak moc mi záleží na mých sousedech?

Není snad radost ovoce Ducha svatého? Nemáme se stále radovat? Apoštol Pavel, který takto učil druhé křesťany, se zde najednou přiznává k velkému zármutku a neustálé bolesti v srdci. Není to způsobeno útrapami, které zakoušel na svých misijních cestách, nestěžuje si na pronásledování a násilí od Židů i pohanů. Trápí se pro svůj vlastní národ, pro své bratry, kteří jsou odloučeni od Krista. Jistě to není jen řečnický obrat, když vyznává, že by si s nimi nejraději vyměnil místo, aby oni mohli být zachráněni. To není velkohubost, to je kristovské srdce plné lásky, které tlouklo v Pavlovi.

Asi bych nebyl schopen něco takového vyznat, aniž by to neznělo jako prázdná fráze. Mám rád svou zem, jsem hrdý na některé aspekty naší historie, ale až takto?

Dnes je často skloňovaným pojmem „vlastenectví“. Mnoha lidem se zúžilo na mávání  vlajkou, vykřikováním zjednodušujících hesel a nenávistí k uprchlíkům. Ve společnosti se za poslední roky vyhloubila řada příkopů. Nemyslím, že je třeba je za každou cenu zasypávat. Je dobře je zachovat, není třeba souhlasit se vším, co hlásají moji sousedé. Ale je důležité zároveň stavět mosty k lidem, kterým nerozumím a jejichž názory mě vytáčejí. Protože i oni patří k našemu národu a je třeba se za ně modlit, aby mohli vejít do království Božího. Přál bych si mít srdce jako Pavel, plné lásky ke svému národu. Lásky, která zároveň neznamená nenávist k národům jiným, jak podotýkal T.G. Masaryk. Jen Duch svatý může do nás vložit tak velikou lásku k lidem okolo nás, že nám na jejich spasení bude záležet více, než na osobním prospěchu. To nelze ze sebe vypotit nebo se do toho stylizovat. Je třeba nepřestávat volat k Bohu za spasení našeho národa.

Pane, často mě lidé štvou, nerozumím jim a nechápu jejich postoje. Nauč mě milovat moje bližní. Rozšiř mé srdce. Nedovol, aby mě přemohla zloba. Dej ať vidím druhé Tvýma očima a záleží mi na jejich spasení více, než na mém vlastním prospěchu. Pane, zachraň český národ!