Micheáš 2,12a

Zkáza i naděje

Dokážeme i uprostřed vlastní viny doufat v Boha?

Prorokova slova soudu se neposlouchají hezky. Když se ale Bůh na svůj vyvolený lid hněvá, neznamená to, že ho přestává milovat a ponechává ho napospas jeho nepřátelům. Také Boží hněv je hněvem jeho lásky, je projevem jeho zájmu a péče. Hospodin nechce, aby Izrael skončil jako okolní národy, aby se setřely rozdíly mezi ním a jeho pohanským okolím. Proto přichází trest, jehož smyslem není zkáza Izraele, ale jeho obrácení. Nevěrný Boží lid musí být zdeptán a otřesen, aby se mohl takříkajíc odrazit ode dna. Víme ale z vlastní zkušenosti, že to nejde automaticky. Různé katastrofy samy o sobě nemusejí vést k nápravě. Tu nápravu opět musí provést Bůh sám, který jediný člověka může pozvednout z hlubin jeho hříchu. A tak na konci hrozeb slyšíme slova naděje: Já tě posbírám a shromáždím. Bůh si přece nepřeje smrt hříšníka. To poslední slovo Boží nad námi proto není hněv, ale milosrdenství.

Pane, odpusť nám naši svéhlavost a probouzej v nás touhu po tobě.