Matouš 18,35

Odpouštět štědře, bez nároku na náhradu a nepočítaně

Komu jsem dlužný odpuštění?

Dva příběhy, v obou hrajeme hlavní roli. Nejprve jako astronomičtí dlužníci. Klapka, jedeme… Jsem předvolaný před nebeský trůn a rozsudek zní: Vinen. Mzdou hříchu je smrt. Věčná smrt, odloučení od Boha. Můj život byl chabý na lásku, sloužit jsem mohl víc, štědrost finanční se mne netýkala, na shromáždění jsem také nebyl pokaždé, Boha přes den jsem vyhledával zřídkakdy, ubližování druhým jsem neřešil… Odsouzen k přebývání mimo Boží přítomnost. Jak mne to mrzí. Prosím odpusť, Pane. Jsi milosrdný. Dobrá, je ti prominuto, jsi bez dluhů a svobodný. Haleluja!

To je život! Volnost! Ale co to? Kdo to tam? Není mi náhodou něco dlužen? Je a pořádnou částku. Já už to z něj dostanu. Kde je ten telefon na vymahačskou firmu? Půjde do vězení, dokud mi nezaplatí. A že mne prosí - co na tom záleží? Ale proč sem přijíždí ta zásahovka, dávají mi pouta, kapuci, roubík… jak to, že jsem v této studené kobce, ruce a nohy spoutané řetězy… mohu si vyřvat hlasivky, nikdo mne neslyší…

Bože Otče, ty jsi mi odpustil mnoho. Nedovol, aby moje sobectví přerostlo Tvoje odpuštění.