14Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých.
Záchrana je pro každého, ale ne každý bude zachráněn
Co rozhoduje o záchraně konkrétního člověka?
Po provokativní otázce: Kdo je největší (snad já, Pane?) volá Pán Ježíš dítě – možná dosud nenápadně tiše ale dychtivě naslouchající. Učedníci se dívají na chlapce/děvče uprostřed nich a poslouchají slova o Boží vůli – být pokorný, usilovat o čistotu, dávat si pozor na vztahy, vyhledávat ztracené (maličké?) a chtít jejich záchranu. Pokud Pán Ježíš přišel, aby spasil, co zahynulo (v. 11), nejsme my na tomto světě z podobného důvodu?
Pastýř nechává ty zaopatřené ovce a vyráží do nepohody, nečasu, obětí, nebezpečí, samoty, nejistoty, trápení, vyhlížení… „A podaří-li se mu ji nalézt…“ (v. 13) Ono se to také nemusí podařit?! Vždyť kolikrát jsme mailovali, zvali, telefonovali našim známým, ale nebylo to přijato? Jejich andělé jsou v neustálém spojení s nebeským Otcem, ale to pro záchranu nestačí. Ani naše hledání a výzvy nejsou ke spasení dostatečné. Dokonce se zdá, že i když Pastýř zemře za svoji ovečku, ani to není zárukou toho, že bude zachráněna.
Pane Bože, dávej nám neztratit ani jednoho z těch, které jsi nám dal.