21A řekli si navzájem: "Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my."
Splněný sen
Kdy dokážu začít mluvit o tom, co cítím?
Z globálního pohledu na celosvětový hladomor se naše pozornost přesouvá opět na příběh jediné rodiny, rodiny, která však bude v dějinách víry zcela ústřední. Deset Jákobových synů, kteří před dvaceti lety chtěli zabít svého bratra, a nakonec ho prodali do otroctví, je otcem donuceno se vydat do Egypta. Jsou už zase pohromadě, ale dívají se jeden na druhého – a mlčí. Mlčí zřejmě o těžké vině, která je dvacet let tíží. Také Josef přes svou závratnou kariéru na bratry nezapomíná. Náš příběh se najednou obrací – v jámě není Josef, ale bratři. Dávné Josefovy sny o tom, jak se mu bratři klaní, se splnily. Josef si zřejmě plní i své tajné sny a najednou vyjevuje, na co celou dobu myslel. Vůči bratrům se chová velmi krutě. Nevíme vlastně, co přesně chce. Ví to on sám? Zavrhuje bratry a chce získat jen Benjamina? Myslí si, že ho zavrhl i otec, když ho za ty všechny roky nevypátral, a že dal přednost nevlastním bratrům? Chce se Josef především pomstít? Jenže těch dvacet let mlčení třeba k něčemu bylo. V tichu pracovalo svědomí. Bratři spolu konečně začínají mluvit. Vina vychází na povrch: „Viděli jsme jeho úzkost, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho“. Hroutí se i Josefova krutá hra a Josef tajně pláče. Cesta ke smíření s nejbližšími, s nimiž je tak snadné se znepřátelit, zřejmě vede tím, když začnu vnímat jejich bolest a úzkost.
Dej mi, Pane, srdce citlivé pro mé bližní. Dej mi odvahu mluvit o bolesti.