Genesis 1,27

Hospodin a jeho obraz

Čím vlastně jsem, nebo mám být Pánu Bohu podobný?

Člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Ale také k Božímu odrazu. Tedy aby ta hra se slovy nebyla špatně pochopena. Aby odrážel něco z Božího charakteru. Alespoň tak prozatím tomu textu rozumím.

Nejsme stvořeni ve stejné formě, jakou má všemohoucí. Ale jsme stvoření tak, abychom Ho dokázali vnímat. A dokonce abychom s Ním dokázali komunikovat.

Krom toho jsme dostali darem radost z věcí, které jsou hezké, voní, mají úžasné barvy. A když je toho krásného až příliš, říkáme tomu kýč. A takové někdy dáváme druhým darem, zabalené v balícím papíru pod voňavým nebo umělohmotným stromkem.

Báječné na tom, že jsme Božím obrazem, také je, že jsme stvoření jako bytosti společenské, utvářející vztahy. Co je ale nepříjemné, že se nám ty vztahy úplně nedaří udržovat. Takovému narušení vztahů se říká hřích.

Díky takovému narušení vztahů se Stvořitel rozhodl stát člověkem. Dal člověku svobodu v rozhodování. Člověk selhal, jak ostatně Vševědoucí předem věděl. A proto se také předem rozhodl, že záchranu lidstva nesvěří žádnému superstvořanovi, ale že to vezme na sebe.

I to je jednou z věcí, se kterými jsme byli stvoření jako Bohu podobní. Máme utvářet vztahy, učit se trpělivosti, vzájemnosti, odpuštění, a ve chvílích těžkostí nějakého bližního svého, ho/ji podepřít. A stejně tak jindy naopak v lásce odmítnout. A také pomoc přijmout. To je, myslím, právě to jedinečné, čím máme být Božím obrazem. Máme mít rádi. Hledat, co je opravdová láska bez podmínek. Učit se odpouštět.

„Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě.“ (Antoine de Saint-Exupéry – Malý princ)

Bože, uč mě každý den být tvým obrazem. A nedělat ti ostudu.