Saulův konec

Člověče, kde je tvůj konec?

V písní: „Proč se svět marností, bohatstvím honosí“ zpíváme: „Kde jsou dnes králové slavní a vznešení, mudrci hloubaví, v rozum zahledění? Kde říše, národy, co chtěly vládu mít? Jak loňský sníh mizí, jak loňský sníh mizí, musely odejít.“ Přiznám se, že Saula mi je líto od samotného počátku, kdy jsem se s jeho příběhem seznámil. Tragická postava. Vyvolený, a přesto ne zcela vhodný kandidát na krále. Odvážný a silný, no víc spoléhající na sebe než na Hospodina. Několikrát udělal botu. Neposlechl rozkaz a nechal si z válečné kořisti cosi pro sebe. Pak se pokusil vést bohoslužby. Ani jedno z toho mu však nepříslušelo. A když byl králem pomazán David, tak z toho chudák zešílel. Dokonce si nechal po Samuelově smrti u věštkyně vyvolat Samuelova ducha… Dnešní příběh Saulovou tragiku ještě přitvrdí. Když viděl, že padne, když mu prohra zakryla výhled a neviděl žádné jiné východisko, chtěl nalehnout na svůj meč. Chtěl si vzít život. Vysvětlení, které čteme, však dostatečným není. Ano, nechtěl, aby ho nějak nepřátele zneuctili – nechtěl být u toho, až na něm budou vykonávat svou pomstu. Vykonali ji stejně. Zabil se sice sám, ale pak se jeho odříznutá hlava stala symbolem potupy Izraele. Jak ten příběh čtu, vnímám naprostou rezignovanost. Ztratil všechno a neviděl smysl, proč by měl dál žít. Pláču nad jeho osudem. Uvažuji nad tím, jak by se jeho příběh vyvíjel, pokud by se dotazoval Hospodina. Bohužel.

Jsem nahoře a zase níž, Pane můj. A někdy zcela na dně již, Pane můj. Dopřej mi, aby můj život nebyl cestou od desíti k pěti. Amen

Martin Sabo /úvahy 23-20 (11.7.-20.7.)