19V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, 20kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.
Kotva naší naděje
Na co se v životě spoléhám?
Dnešní text nám krásně spojuje témata z předešlých oddílů. Četli jsme o Ježíši jako veleknězi, také o velkém varování před zatuhnutím v duchovním životě. A dnes? Dnes nás autor krásně vede k naději, která je odpovědí na všechny naše obavy. Naše naděje není zakotvena na nějakém pocitu nebo naší snaze, je založena na osobě. Pán Ježíš sám je zárukou naší naděje. V tom obrazu, který autor používá, je kotva upevněna v nejsvětější části chrámu, ve svatyni svatých. Tam mohl vstoupit velekněz jen jednou ročně. A my? My tam máme své kotviště. Takovou jistotu si můžeme přivlastnit z dnešního textu. Jistotu, která není založena na tom, jak se zrovna cítím, ani na tom, jak dobře dokážu něco udělat, ale na tom, co udělal Pán Ježíš.
Pane, díky ti za tu jistotu, kterou přinášíš do mého života. Nechci spoléhat na to, co cítím, ani na to, co dokážu, ale chci spoléhat znovu a znovu jen na tebe.