5Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.
Šťastný, komu je odpuštěno
Co se ve mně mění, když přestanu svou vinu skrývat a dovolím Bohu, aby mi odpustil?
Znáte to – něco uděláte, a pak to v sobě dusíte. Přemýšlíte, jestli si toho někdo všiml, snažíte se to zamluvit i sami před sebou. David to zažil taky, a napsal o tom otevřeně: dokud vinu tajil, chřadl jako v letním horku. Až když ji přiznal, ulevilo se mu. „Ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj,“ píše – a je v tom vidět úlevu člověka, který konečně přestal utíkat.
To nejlepší na tom je, že Bůh nás po odpuštění nenechává napospas. Jde s námi dál. Nemusíme si cestu vymýšlet sami a pak litovat oklik – stačí nechat se vést. Zní to jednoduše, ale často je to ta nejtěžší část: skutečně mu důvěřovat.
Děkuji ti, Pane, že odpouštíš mou vinu. Veď mě dnes svou cestou.