16Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. 17Mému srdci přibývá soužení. Vyveď mě z úzkostí.
Co já to vlastně dělám?
Máš někoho, komu můžeš říct všechno?
V životních těžkostech, které nejsme schopni unést, se obracíme o pomoc k člověku, kterému důvěřujeme, který nás podpoří a nevynadá nám, když zjistí, že si za to můžeme i trochu sami. Je požehnáním takového člověka mít nablízku. Žalmista se tu však obrací přímo na Hospodina. A my jsme s ním v jeho zoufalství, sebezpytování, ale také intimní důvěře a touze vykročit nově a jinak. Pro žalmistu je jen Hospodin skutečně dobrotivý a milosrdný. Vyznává, že právě v něj stojí za to doufat a v něj mít naději. A to tu působí zázraky. Otevře se hlubina toho, co ho tíží a může prýštit ven, jako když se čistí rána od hnisu. Chce skoncovat s hříchy svého mládí, kdy s Bohem měl tendenci více soupeřit navzdory a nechodil po Božích stezkách. Byl Bohu nevěrný a uvědomuje si, že to, co se mu děje tu má svůj původ. Co já to vlastně dělám? Pomoz mi! Takové zastavení je vzácné. Člověk potřebuje jediné: bezpodmínečné přijetí takový, jaký je. To pak na konci tunelu není další tma, ale světlo. Světlo odpuštění.
Pane, ty mě miluješ navzdory všemu! Vyučuj mě novým cestám.