2Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.
Věčná naděje
Skutečně Bůh i opouští?
Můžeme se jen dohadovat, v jak těžké byl David situaci, když se takto zoufale modlil. Sám náš Pán tato jeho slova použil ve chvíli nejtěžší. Nejen pro bolest fyzickou, z tělesného utrpení, ale především psychickou, když na něj Bůh vložil naše hříchy a odstoupil od něho. Kdo prožil bolest srdce při opuštění či ztrátě blízkého, ten rozumí. Směřuje-li však naše zoufalství a bolest směrem k Bohu, máme naději. David si připomíná, že i jeho otcové v Boha doufali a on je vysvobozoval (v 5). Dokonce přikazuje své duši: Nezapomínej na žádné jeho dobrodiní (Ž 103). Čteme v písmu, že Jákobovi, Jozuovi i celému Izraelskému národu Bůh slíbil, že ho nikdy neopustí. Nikdy! Věčná naděje. Ježíš sám je odpovědí a radostnou zprávou, ten, kdo obvazuje rány zkroušených srdcí, zajatcům i vězňům dává svobodu.
Až budeme tedy procházet soužením a trápením, ale i tehdy k němu budeme volat, on v tom všem bude s námi. Nikdy nás neopustí, nikdy se nás nezřekne. Slíbil to!
Modlím se a připomínám si že: I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Ž 27,10