1bodevzdali Pavla a některé jiné vězně důstojníkovi, 3bJulius zacházel s Pavlem laskavě a dovolil mu, aby navštívil své přátele a přijal jejich pohostinství.
Boží milost spoutána není
Cestou širokou nebo úzkou?
Uvězněný Pavel se spolu s dalšími ocitl v rukou cizího vojáka, římského důstojníka, na dlouhé a nesnadné plavbě do Říma před císařův soud. Kdyby se býval neodvolal k císaři, mohl teď odejít volný. V úplném bezpečí by sice nebyl, protože mu ve vlasti s hněvem usilovali o život, ale nemusel by snášet kruté a bezvýchodné prostředí věznění a každodenní blízkost smrti na moři. On ale zřejmě příliš nespekuloval, co bude pro něj lepší - dlouho už ho neslo Ježíšovo slovo, volání vydávat svědectví v aréně světa. A kupodivu se tu potkává i se zábleskem lidskosti.
Podobnou cestou šli i mnozí naši blízcí v naší zemi v době nacismu a komunismu. V jejich pamětech nezní silácké hrdinství, spíš ryzí oddanost dobru a pravdě, které nemají být v aréně světa prodány za možnost snadnějšího života či méně riskantní cesty. A také v jejich vzpomínkách najdeme vyprávění o zázracích lidskosti uprostřed všech možných hrůz! Na konci „jejich plavby“ jsme se i my mohli nadechnout svobodného vzduchu a přijmout nezkorumpovanou víru. Buďme za to vděčni. Zmrtvýchvstalý Ježíš přichází i skrz zamčené vězeňské dveře a jeho rány nás nikdy nepřestanou uzdravovat.
Pane, opatruj ryzost naší víry i ryzost našeho života, teď i zítra… a vždycky.