5Jestliže však naše nepravost dává vyniknout spravedlnosti Boží, co k tomu řekneme? Není Bůh, po lidsku řečeno, nespravedlivý, když nás stíhá svým hněvem?
Nezlehčuj vlastní zlo
Podle jaké spravedlnosti se poměřujeme?
„Hřeš, jak chceš, hlavně věř…“, nebo opačný postoj „nemáš šanci dosáhnout spravedlnosti před Bohem…“, nebo i z (nejenom) dnešního textu – pochybnost, je-li Bůh vůbec spravedlivý. Jako by Boží spravedlnost vynikla až v porovnání s naší nespravedlností, tedy s naším selháním, nebo marnou snahou zalíbit se Bohu vlastními silami. Naše přirozené myšlení začne pochybovat o Bohu. To je přeci nespravedlivé! Co ale tento text sděluje? Bůh je spravedlivý. Nezávisle na nás i na čemkoliv jiném. Bůh prostě takový je. Nezměníme to, ať jsme dobří, nebo zlí. A Boží spravedlnost nepotřebuje být porovnávána s jinou spravedlností, naopak, všechny jiné „spravedlnosti“ musíme porovnávat s tou Boží. A tam nikdo neobstojí. Potřebujeme tedy Boží spravedlnost, abychom před Bohem obstáli… to ale předbíháme. Dnešní sdělení je vážné: nezlehčujme vlastní zlo. Nežijme jako ti, kdo potvrzují osočování nepřejících lidí – „Křesťané? No to jsou ti, kdo vesele hřeší a potom se jenom pomodlí a zase se tváří jako svatoušci.“
Pane, toužím přijmout tvoji spravedlnost a zůstávat v ní.