1Dvacátého čtvrtého dne toho měsíce se Izraelci shromáždili k postu v žíněných rouchách a s prstí na hlavě.
Lidské dějiny jsou dějinami spásy
Jak široký mám záběr, když retrospektivně zkoumám svůj život?
Na radostné plesání (slavení Svátku stánků – viz včerejší úvaha) navazuje pokání… kajícná modlitba.
Zajímavé je – a jistě je v tom díl Božího humoru! –, že tento den umíme (relativně) přesně datovat, šlo o 31. října 445 před Kristem; evangelík (a tím spíše luterán) se zaraduje, vždyť to je den, kdy o téměř dva tisíce let později začne reformace, protože Martin Luther přitluče své teze na kostelní dveře…
Ovšem když budeme číst s pauzou v 15. verši, zjistíme, že první část „kající modlitby“ je vyznání víry – připomínka milostivého Božího jednání s Izraelem: od Abra(ha)mova kroku víry, až po dar Zákona a many na Sinajské poušti.
K víře patří zvláštní pohled na dějiny: nejsou to jen nahodilé události… ale „dějiny spásy“: jeden velký příběh se začátkem (stvoření, bod A), koncem (Ježíšův návrat a nové stvoření, bod Ω) i pointou (Ježíš Kristus), a navíc mám v tomto velkém příběhu své malé místo i já sám / sama!
Díky, že i skrze přiznání vin, mě vtahuješ do dějin!