Marek 11,10a

Pokora v Božím podání

Kam sahá moje pokora?

Kdysi do Jeruzaléma přijel na oslátku Pán Ježíš. Tak nějak obyčejně, jako mnoho dalších poutníků, kteří přicházeli k oslavě svátků v duchovním centru. Ježíšova nenápadnost a neokázalost trvá. Přichází i k nám, nijak pompézně, v niterných prostých situacích. Mnozí si ani nevšimnou. A ty, kteří Ježíše oslavují a vítají ve svém životě, považují za blázny. Tohle že je Bůh?  Neměl by být honosnější, výraznější, rázně zasahující?

Ve středověku tuto scénu dokonce s oblibou předváděli i v rámci liturgických slavností. I Mistr Jan Hus kajícně v jednom kázání přiznává, jak se toho v mládí účastnil. Jeden ze studentů se přestrojil za osla, jiný na něj sedl a všichni společně vyváděli. Snad právě i pro tyto studentské rozpustilosti církev tuto podívanou omezila na svěcení ratolestí či lidově kočiček. Věřící si je odnášeli domů a vsazovali na pole na ochranu před krupobitím, nebo je ukládali pod krov na ochranu před bleskem a ohněm.

Tak jako Pán Ježíš vstupoval do Jeruzaléma, tak přichází i do své církve. Proto se církev shromažďuje, protože sem přichází Kristus. Sice neviditelně, ale skutečně, jako do chrámu vstupujeme i my.

Pane, prosíme, ať i my přicházíme k druhým skrze pokoru a lásku.