Lukáš 23,50+52

Spasitel odpočívá v hrobě

Čemu, komu a jak může být člověk věrný?

Než začal den připomínky Stvořitelova odpočinku, sobota, vchází do příběhu tajný Ježíšův učedník Josef z Arimatie. Byl to jeden z těch, které nepozvali na jednání velerady, které byl členem. Zatímco učedníci jsou neznámo kde, Josef jedná. Konec tajnůstkaření. Přichází za Pilátem, aby ho požádal o Ježíšovo tělo.

Podle informací z Markova evangelia se Pilát podivuje, že Ježíš skonal tak neobvykle brzy a nechává si to ověřit. Povolává ke svědectví centuriona, velitele popravčí jednotky. Ano, toho, který viděl a slyšel, děkoval Bohu a konstatoval, že zemřel opravdu Ten Spravedlivý, za kterého se vydával. To pro Piláta musí být zásah na komoru. Snad se jednou dozvíme, jak tuto zprávu zpracovalo jeho svědomí. Nebo nám to bude vyprávět on sám? Jisté je, že v této chvíli nebrání vydání Ježíšova těla.

Ježíš je uložen do skalního hrobu. Začíná sobota. Stvořitel, na Jehož památku je ten den oddělen, teď skutečně odpočívá. Nemá žádnou starost o stvořený svět a dění na něm. Jediný okamžik v celých dějinách vesmíru, kdy se nepodílí na žádném díle. Je možné, že i z tohoto důvodu byl kdysi tento den oddělen jako svatý?

V sobotu samotnou se také dějí velké věci. Kdo asi zašíval shora roztrhlou oponu? Co v sobotu dělali ti, které probudilo z hrobů zemětřesení při Ježíšově skonu, (viz Matouš 27,52)? Jak to, že farizeové tak moc dbající o dodržování zákona, nejsou zákonu věrní, porušují sobotu a jednají s Pilátem o zapečetění Ježíšova hrobu?

Přitom věrnost je největší a nejdůležitější projev Lásky. Věrnost až za hrob. Boží věrnost. Ta jediná nás měla šanci zachránit. A zachránila!

„Teprve obětí se stává z náklonnosti věrnost.“ (Eduard Petiška)

Pane Bože, moje věrnost často dost kulhá, je nedokonalá, vlastně ani neumím vyjmenovat čemu a jak být věrný. Děkuji za dokonalý příklad Tvé věrnosti!