Lukáš 22,42

Buď vůle Tvá!

Dokážu dát v modlitbě prostor také Bohu nebo ho uzurpuji jen pro sebe?

Modlitba je niterný rozhovor s Bohem. Náš vztah by měl být velmi osobní…natolik, že mu mohu v modlitbě sdělit všechno – naprosto všechny svoje myšlenky, pohnutky, pocity. Takto důvěrný prostor je otevřený. Mohu formulovat něco, co se v průběhu změní – nemusím mít předem přesně připraveno co a jak řeknu (co a jak zamlčím). Až tehdy je to upřímná modlitba. Ovšem modlitba by měla být dialogem, rozhovorem. Proto by v něm měl mít prostor také Bůh. Prostor, který nebudu zahlcovat svými domněnkami, úvahami, ale ve kterém nechám ticho a čas, aby jej Bůh sám zaplnil.
Často víme přesně, co chceme. Modlíme se, ale už máme přitom nalajnováno, jak by měl Bůh odpovědět, co by měl udělat…čím je nám hůř, tím přesněji víme, co by měly být další Boží kroky. A přitom to jsou ty chvíle, kdy my bychom měli nejvíce Bohu naslouchat.
Jak inspirativní je pro mě Kristova hluboká a trýznivá modlitba, jasně definované přání: Nechci to, prosím, odejmi tu tíži ode mě! Mám pro ni tak hluboké porozumění! Ale pak přichází pokorné přijetí: „Ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň.“ To je ta cesta!

Bože, ne má, ale Tvá vůle se děj! Kéž Tě nepřehluším.