Neděle 12. července

Žalm 139,1–18

¹Pro předního zpěváka. Davidův, žalm. Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. ²Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. ³Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. ⁴Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. ⁵Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. ⁶Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to. ⁷Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? ⁸Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. ⁹I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, ¹⁰tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. ¹¹Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. ¹²Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. ¹³Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. ¹⁴Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. ¹⁵Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. ¹⁶Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. ¹⁷Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, ¹⁸sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.