Evangelická církev metodistická

Narodila jsem se v roce 1964 v Praze. Moji rodiče nás, tři sestry, vychovali ateisticky, protože si po zkušenostech z druhé světové války řekli: Jestliže Bůh tohle mohl dopustit, tak neexistuje. Také doba „socialistického Československa“ takové přesvědčení formovala. Paradoxem bylo, že mí rodiče, ačkoliv zapřeli Boha a odepřeli ho i svým dětem, nás vedli v etice Desatera. Asi v 10 letech se mě prostřednictvím „náhodného setkání“ s jednou jeptiškou dotkl Ježíš, a já se chtěla nechat pokřtít. Doma s tím však nesouhlasili, a na mou hlavu se sesypal i posměch. Bez souhlasu rodičů jsem nemohla svůj záměr realizovat, a tak jsem tuto záležitost na dlouhou dobu pohřbila ve svém srdci.
Vystudovala jsem gymnázium a úspěšně složila zkoušky na UMPRUM. Vybrala jsem si obor „textilní výtvarnictví“ a po promoci jsem pracovala ve svobodném povolání („na volné noze“). Svoji profesi jsem bezmezně milovala! A Bůh mě neomylně vedl už v té době (a jistě i předtím), aniž bych si to uvědomovala. Při studiu jsem se díky dějinám umění setkala s náboženskými výjevy a hledala jsem, co je za tím. Pravá umělecká inspirace je také velmi úzce svázána s vedením Božím duchem. V závěru studia, během své stáže ve Finsku, jsem poprvé uviděla moderní sakrální umění. Ihned jsem pojala touhu moci dělat něco podobného, ale myslela jsem si, že v našem státě to nebude možné. Po sametové revoluci jsem pak opravdu tvořila díla do sakrálních prostor.
Božím vedením jsem byla v roce 1991 pozvána do Rakouska, abych se zúčastnila kolektivní výstavy žen-umělkyň. Byly jsme ubytovány v klášteře, což také jistě nebylo náhodou. Po návštěvě u jedné tamější výtvarnice, která se shlédla v kultu smrti, jsem na sobě zažila útok černé magie. Netušila jsem sice, o co jde, ale bylo mi bytostně jasné: pokud tomuto ataku podlehnu, přijdu o svou duši, a nic horšího mě v životě nemůže potkat. Říká se, že když je nouze nejvyšší, pomoc Páně nejbližší. To platí i pro bezvěrce. Obrátila jsem se tedy k Bohu s naléhavou prosbou: Bože, pokud jsi, pomoz! A pomoc přišla okamžitě: zalilo mě jasné světlo, a útok opadl. Té noci jsem se Hospodinu zavázala, že za ním půjdu, a od té doby za ním neochvějně jdu.
V mém životě bylo mnoho peripetií; m. j. i kvůli mému směřování k Bohu se mi rozpadlo manželství se třemi malými dětmi. Pán už však měl pro mě připraveného člověka pro mou budoucnost, a tím je můj současný manžel. V únoru 2011 jsme měli církevní sňatek a vzápětí o Velikonocích, na den Vzkříšení, jsem od Boha dostala pokyn – povolání ke studiu teologie, abych se stala farářkou. A tak jsem skoro v padesáti letech začala studovat na Husitské teologické fakultě. Studium bylo těžké, ale zároveň tak povznášející! Po 6 letech studia a 2 letech přípravy jsem se stala kazatelkou ECM a nastoupila své první místo v Třeboni. Nyní jsem občasnou kazatelkou ve sboru Bét El v Praze-Strašnicích, kázáním posloužím i ve sboru CČSH v Praze-na Spořilově.
Moje budoucnost je otevřená, ale jedno je jisté: Ježíš Kristus je mým jediným Pánem a Spasitelem.