Miroslav Papež /úvahy 22-24 (1.8.-11.8.)
Apoštolská církev
Narodil jsem se v roce 1951 v Praze. Otec byl nepraktikující katolík, matka neaktivní členkou Československé církve husitské.
Nedá se tedy říci, že bych byl od malička veden k víře či byl členem církve. S Biblí a biblickým vyučováním jsem se dostal do kontaktu ještě na prvním stupni základní školy, než bylo definitivně na školách zrušeno, a pak, v církvi husitské, kam jsem docházel po určitou dobu na biblické hodiny. I to pak později, pod tlakem školy, skončilo.
Protože mne tato oblast, nejen pouze církevní, ale duchovní všeobecně zajímala, začal jsem později sám vyhledávat různé směry. Je ale pravdou, že doba, ve které jsem vyrůstal, byla celkově proti jakékoliv duchovní činnosti. A tak můj zájem o duchovní věci slábl, přesto ale cosi v mém podvědomí zůstávalo, a já, i když velmi omezeně, jsem hledal „něco“, co by mne „oslovilo“.
Musím předeslat, že svým zaměřením jsem technický člověk, který „na co si nesáhne“, případně „co nelze odvodit, vypočítat, realizovat“, to neexistuje, a proto i víra a duchovní věci jsem „tak nějak“ bral okrajově. Postupně jsem tedy vystudoval dálkově průmyslovou školu elektro i ČVÚT, obor výpočetní technika, což mne odvedlo od duchovních věcí k praktickému životu.
V roce 1974 jsem se oženil a s Jindřiškou, mojí ženou, se kterou letos oslavíme 45 let manželství, máme dvě dcery, Martinu a Andreu. Po sedmi letech života v Praze jsme se odstěhovali do rodiště mé ženy, do Kutné Hory, kde žijeme i v této době.
Vzhledem k tomu, že Jindřiška pocházela z ateistické rodiny a ani já jsem nebyl věřící, nevedli jsme k víře ani své dvě dcery. Tak to vše šlo až do roku 1994.
Když se na to vše, s odstupem času dívám, musím říci, že to Bůh s námi měl docela dobře naplánováno. Do tohoto zdánlivého klidu totiž přišly těžkosti, které vyvrcholili v roce 1994 úmrtím v rodině a „vyhozením“ mne i mé ženy z práce. Bylo to těžké období, kdy jsme nevěděli jak dál. Ale jak jsem řekl, Bůh to měl pod kontrolou.
V roce 1994 totiž probíhala v Kutné Hoře stanová evangelizace Apoštolské církve se zahraničním hostem a Jindřiška s dcerami se této akce zúčastnila a na závěr všechny tři vydaly svůj život Kristu. A Bůh vzápětí začal, na základě jejich modliteb a modliteb členů sboru v Kutné Hoře, v našich životech jednat. Získali jsme práci.
Přesto to, ani svědectví manželky a dcer mne neoslovilo, a já i přes vnitřní zvědavost jsem neměl zájem. Bůh je ale trpělivý, používal si moji manželku i dcery, a tak postupně mne vyprávění o tom, co se děje ve sboru, začalo zajímat. Vše vyvrcholilo společným setkání na silvestra 1994, kterého jsme se účastnili jako celá rodina a slavnostním oblastním novoročním shromážděním Apoštolské církve v Kolíně, kde sloužil bratr biskup Rudek Bubík. To vše mne oslovilo, a já jsem najednou pochopil, že to, co jsem hledal ve všech možných duchovních i neduchovních praktikách, lze nalézt pouze u Boha a v následování Ježíše Krista. Svůj život jsem tedy 1.1.1995 vydal Bohu a rozhodl jsem se následovat Ježíše Krista.
Pak už vše nabralo na rychlosti. V únoru 1995 jsem byl pokřtěn ve vodě, vstoupil do sboru Apoštolské církve v Kutné Hoře, v březnu 1995 jsem pak byl pokřtěn i Duchem svatým. Od května 1995 jsem pak byl členem chválícího týmu sboru v Kutné Hoře, který jsem pak od roku 1997 i vedl. Na podzim roku 2000 jsem byl povolán vedením sboru do Rady starších a od února 2001 jsem byl církví povolán, společně s mojí ženou Jindřiškou, do služby 2.pastora kutnohorského sboru. Po odchodu pastora sboru, který byl zároveň i biskupem církve, jsem byl jmenován Radou církve do služby pastora a v této službě jsem i dnes.
Během své služby jsem viděl mnohé, co Bůh učinil, uzdravení, pomoc, …, a nejen v České republice, ale i v Argentině či v Americe. A věřím, že ještě uvidím mnohé z toho, co má Bůh
pro nás připraveno.
Kdysi jsem položil Bohu otázku, proč mne povolal až v pozdějším věku, a On mi odpověděl:
„nebyl jsi připraven“. Ano, Bůh skutečně čekal, až budu ochoten a připraven Mu naslouchat, řídit se Jeho vedením, budu ochoten Mu dát právo na můj život.
A tak neustále vzdávám Bohu díky za jeho trpělivost se mnou, i za to, že mne i moji rodinu přivedl na cestu, po které můžeme kráčet k nádhernému cíli, který je před námi.
Vím, a mohl jsem se o tom sám přesvědčit, že je možné poznávat Boha a prakticky, „si sáhnout“, na to, co On dělá v lidských životech. A toto poznání přeji každému člověku.
Narodil jsem se v roce 1951 v Praze. Otec byl nepraktikující katolík, matka neaktivní členkou Československé církve husitské.
Nedá se tedy říci, že bych byl od malička veden k víře či byl členem církve. S Biblí a biblickým vyučováním jsem se dostal do kontaktu ještě na prvním stupni základní školy, než bylo definitivně na školách zrušeno, a pak, v církvi husitské, kam jsem docházel po určitou dobu na biblické hodiny. I to pak později, pod tlakem školy, skončilo.
Protože mne tato oblast, nejen pouze církevní, ale duchovní všeobecně zajímala, začal jsem později sám vyhledávat různé směry. Je ale pravdou, že doba, ve které jsem vyrůstal, byla celkově proti jakékoliv duchovní činnosti. A tak můj zájem o duchovní věci slábl, přesto ale cosi v mém podvědomí zůstávalo, a já, i když velmi omezeně, jsem hledal „něco“, co by mne „oslovilo“.
Musím předeslat, že svým zaměřením jsem technický člověk, který „na co si nesáhne“, případně „co nelze odvodit, vypočítat, realizovat“, to neexistuje, a proto i víra a duchovní věci jsem „tak nějak“ bral okrajově. Postupně jsem tedy vystudoval dálkově průmyslovou školu elektro i ČVÚT, obor výpočetní technika, což mne odvedlo od duchovních věcí k praktickému životu.
V roce 1974 jsem se oženil a s Jindřiškou, mojí ženou, se kterou letos oslavíme 45 let manželství, máme dvě dcery, Martinu a Andreu. Po sedmi letech života v Praze jsme se odstěhovali do rodiště mé ženy, do Kutné Hory, kde žijeme i v této době.
Vzhledem k tomu, že Jindřiška pocházela z ateistické rodiny a ani já jsem nebyl věřící, nevedli jsme k víře ani své dvě dcery. Tak to vše šlo až do roku 1994.
Když se na to vše, s odstupem času dívám, musím říci, že to Bůh s námi měl docela dobře naplánováno. Do tohoto zdánlivého klidu totiž přišly těžkosti, které vyvrcholili v roce 1994 úmrtím v rodině a „vyhozením“ mne i mé ženy z práce. Bylo to těžké období, kdy jsme nevěděli jak dál. Ale jak jsem řekl, Bůh to měl pod kontrolou.
V roce 1994 totiž probíhala v Kutné Hoře stanová evangelizace Apoštolské církve se zahraničním hostem a Jindřiška s dcerami se této akce zúčastnila a na závěr všechny tři vydaly svůj život Kristu. A Bůh vzápětí začal, na základě jejich modliteb a modliteb členů sboru v Kutné Hoře, v našich životech jednat. Získali jsme práci.
Přesto to, ani svědectví manželky a dcer mne neoslovilo, a já i přes vnitřní zvědavost jsem neměl zájem. Bůh je ale trpělivý, používal si moji manželku i dcery, a tak postupně mne vyprávění o tom, co se děje ve sboru, začalo zajímat. Vše vyvrcholilo společným setkání na silvestra 1994, kterého jsme se účastnili jako celá rodina a slavnostním oblastním novoročním shromážděním Apoštolské církve v Kolíně, kde sloužil bratr biskup Rudek Bubík. To vše mne oslovilo, a já jsem najednou pochopil, že to, co jsem hledal ve všech možných duchovních i neduchovních praktikách, lze nalézt pouze u Boha a v následování Ježíše Krista. Svůj život jsem tedy 1.1.1995 vydal Bohu a rozhodl jsem se následovat Ježíše Krista.
Pak už vše nabralo na rychlosti. V únoru 1995 jsem byl pokřtěn ve vodě, vstoupil do sboru Apoštolské církve v Kutné Hoře, v březnu 1995 jsem pak byl pokřtěn i Duchem svatým. Od května 1995 jsem pak byl členem chválícího týmu sboru v Kutné Hoře, který jsem pak od roku 1997 i vedl. Na podzim roku 2000 jsem byl povolán vedením sboru do Rady starších a od února 2001 jsem byl církví povolán, společně s mojí ženou Jindřiškou, do služby 2.pastora kutnohorského sboru. Po odchodu pastora sboru, který byl zároveň i biskupem církve, jsem byl jmenován Radou církve do služby pastora a v této službě jsem i dnes.
Během své služby jsem viděl mnohé, co Bůh učinil, uzdravení, pomoc, …, a nejen v České republice, ale i v Argentině či v Americe. A věřím, že ještě uvidím mnohé z toho, co má Bůh
pro nás připraveno.
Kdysi jsem položil Bohu otázku, proč mne povolal až v pozdějším věku, a On mi odpověděl:
„nebyl jsi připraven“. Ano, Bůh skutečně čekal, až budu ochoten a připraven Mu naslouchat, řídit se Jeho vedením, budu ochoten Mu dát právo na můj život.
A tak neustále vzdávám Bohu díky za jeho trpělivost se mnou, i za to, že mne i moji rodinu přivedl na cestu, po které můžeme kráčet k nádhernému cíli, který je před námi.
Vím, a mohl jsem se o tom sám přesvědčit, že je možné poznávat Boha a prakticky, „si sáhnout“, na to, co On dělá v lidských životech. A toto poznání přeji každému člověku.