Marek Janovský /úvahy 23-09 (21.3.-31.3.)
Apoštolská církev – sbor bez hranic Teplice
Narodil jsem se v roce 1974 ve Valašském Meziříčí. Ve svých 13 letech jsme se se sestrou a rodiči přestěhovali do severočeského Mostu. Přestože naše rodina nemá žádné křesťanské kořeny a podle toho také vypadalo rodinné fungování, stalo se, že můj otec v roce 1989 vydal svůj život Ježíši Kristu na jedné své služební cestě.
(Pak, že služební cesty jsou pouhou ztrátou užitečného času). Ačkoli mě jeho víra zpočátku nezajímala, proměna života a otázky, které mi otec kladl, napomohly tomu, že i já jsem rok a půl na to prosil Boha o odpuštění mých hříchů a vydal jsem Kristu svůj život.
Začal jsem dojíždět do sboru Apoštolské církve v Ústí nad Labem, ale nakonec jsem svůj duchovní domov našel v mostecké Církvi bratrské. Chtěl jsem nastoupit k Policii ČR. V průběhu vysokoškolských studií ve mně začala sílit touha lidem pomáhat a zasahovat nevěřící lidi evangeliem více než chytat zločince třeba jako kriminalista. Tuto krásnou práci jsem tedy svěřil Bohu a dodnes spoléhám, že jsou jiní povolanější, a začal jsem se věnovat službě v církvi. V roce 1998 jsem se svou rodinou dostal nabídku mého dobrého známého kazatele AC Stanislava Bubika, jestli bych nechtěl nastoupit do projektu zakládání nových sborů v severozápadních Čechách. Na tuto nabídku jsem v roce 1999 přistoupil a tím nastala pro mě a moji rodinu naprosto nová fáze života, a to snad ve všech rovinách. Ukončil jsem členství v Církvi bratrské, opustil jsem sen o práci u Policie, odstěhoval se z Mostu a začal zakládat sbor v Duchcově. V roce 2007 jsme se přestěhovali do Teplic, kde jsme založili sbor "bez hranic". Při mé nové práci jsem se stále více setkával s lidmi, kteří mají nejrůznější přístupy k životu a také s nejrůznějšími pojetími víry a cítil potřebu studovat nějaký teologický obor, který se zabývá soudobou a zároveň kritickou reflexí víry a není vázán konfesními dogmaty.
Tento nedogmatický, kritický a odborný přístup jsem našel v jednom ze studijních programů nabízených Evangelickou teologickou fakultou University Karlovy v Praze. Fakultu jsem zdárně vystudoval. Posílen novými zkušenostmi a znalostmi se můžu ještě více zaměřit a hlouběji porozumět a pomáhat mnohým lidem, kteří se stěží orientují v dnešním světě, v neuvěřitelném množství protichůdných filosofií a životních přístupů k životu a na severu Čech tak rozšířenou lidskou vykořeněností.
Věřím, že dobrá zpráva o Ježíši Kristu je onou odpovědí, bez které se žádný hlubší přístup k lidem neobejde, a který dává lidem skutečné nové narození. Je mi ctí stále pracovat v našem městě v společenství, kterému říkáme Církev bez hranic. Líbí se mi, že slova „bez hranic“ vyvolávají v lidech otázky (někdy i pohoršení). Mají však naznačit především touhu po otevřenosti věřících křesťanů vůči lidem okolo nás. Nechceme se uzavírat do vlastní kultury, pojetí teologie a pouze vlastního poznání Ježíše Krista, chceme se stále učit, hledat, prostě být tam, kde je Hospodin a kde jsou ztracení lidé. Chceme žít víru především mimo prostor církve. Není to asi nic tak objevného, co by křesťané okolo nás nevěděli či nedělali, a tak není proč nad tím dumat, když si tuto aktivní otevřenost někdo dá do své názvu a snaží se žít to, co jsme.
Narodil jsem se v roce 1974 ve Valašském Meziříčí. Ve svých 13 letech jsme se se sestrou a rodiči přestěhovali do severočeského Mostu. Přestože naše rodina nemá žádné křesťanské kořeny a podle toho také vypadalo rodinné fungování, stalo se, že můj otec v roce 1989 vydal svůj život Ježíši Kristu na jedné své služební cestě.
(Pak, že služební cesty jsou pouhou ztrátou užitečného času). Ačkoli mě jeho víra zpočátku nezajímala, proměna života a otázky, které mi otec kladl, napomohly tomu, že i já jsem rok a půl na to prosil Boha o odpuštění mých hříchů a vydal jsem Kristu svůj život.
Začal jsem dojíždět do sboru Apoštolské církve v Ústí nad Labem, ale nakonec jsem svůj duchovní domov našel v mostecké Církvi bratrské. Chtěl jsem nastoupit k Policii ČR. V průběhu vysokoškolských studií ve mně začala sílit touha lidem pomáhat a zasahovat nevěřící lidi evangeliem více než chytat zločince třeba jako kriminalista. Tuto krásnou práci jsem tedy svěřil Bohu a dodnes spoléhám, že jsou jiní povolanější, a začal jsem se věnovat službě v církvi. V roce 1998 jsem se svou rodinou dostal nabídku mého dobrého známého kazatele AC Stanislava Bubika, jestli bych nechtěl nastoupit do projektu zakládání nových sborů v severozápadních Čechách. Na tuto nabídku jsem v roce 1999 přistoupil a tím nastala pro mě a moji rodinu naprosto nová fáze života, a to snad ve všech rovinách. Ukončil jsem členství v Církvi bratrské, opustil jsem sen o práci u Policie, odstěhoval se z Mostu a začal zakládat sbor v Duchcově. V roce 2007 jsme se přestěhovali do Teplic, kde jsme založili sbor "bez hranic". Při mé nové práci jsem se stále více setkával s lidmi, kteří mají nejrůznější přístupy k životu a také s nejrůznějšími pojetími víry a cítil potřebu studovat nějaký teologický obor, který se zabývá soudobou a zároveň kritickou reflexí víry a není vázán konfesními dogmaty.
Tento nedogmatický, kritický a odborný přístup jsem našel v jednom ze studijních programů nabízených Evangelickou teologickou fakultou University Karlovy v Praze. Fakultu jsem zdárně vystudoval. Posílen novými zkušenostmi a znalostmi se můžu ještě více zaměřit a hlouběji porozumět a pomáhat mnohým lidem, kteří se stěží orientují v dnešním světě, v neuvěřitelném množství protichůdných filosofií a životních přístupů k životu a na severu Čech tak rozšířenou lidskou vykořeněností.
Věřím, že dobrá zpráva o Ježíši Kristu je onou odpovědí, bez které se žádný hlubší přístup k lidem neobejde, a který dává lidem skutečné nové narození. Je mi ctí stále pracovat v našem městě v společenství, kterému říkáme Církev bez hranic. Líbí se mi, že slova „bez hranic“ vyvolávají v lidech otázky (někdy i pohoršení). Mají však naznačit především touhu po otevřenosti věřících křesťanů vůči lidem okolo nás. Nechceme se uzavírat do vlastní kultury, pojetí teologie a pouze vlastního poznání Ježíše Krista, chceme se stále učit, hledat, prostě být tam, kde je Hospodin a kde jsou ztracení lidé. Chceme žít víru především mimo prostor církve. Není to asi nic tak objevného, co by křesťané okolo nás nevěděli či nedělali, a tak není proč nad tím dumat, když si tuto aktivní otevřenost někdo dá do své názvu a snaží se žít to, co jsme.