7Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, 8vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.
K čemu se odhodláme? Co dáme?
Co můžeme, dokážeme darovat?
Kde jinde vyhlížet milosrdenství a dobro než v blízkosti věřících, u dveří chrámu? I my můžeme být požádáni. Nezaskočí nás to? Jsme na to připraveni? Co můžeme darovat? Čím jsme vybaveni, abychom mohli změnit úděl toho, kdo prosí? Jak mu můžeme pomoci na nohy? Stále víc lidí se i u nás propadá do nemohoucnosti sociální i psychické... Ano, máme některé instituce (a známe jejich adresu?), neziskovky, útulky. Ale co my sami? Jsme ochotni věnovat „aspoň“ chvíli, pár dobrých slov a trpělivě vyslechnout? I to je podaná ruka. A věřme Bohu, že on ji použije víc a lépe.
Někdy jdeme nevšímavě dál. Nemáme čas. Nemáme chuť. Není to přece jenom na nás, viď, Pane Bože? - Ach jej! Žádáš po mně, co nedokážu splnit. Prosím, Pane, smiluj se nade mnou i nad tím, kdo potřebuje pomoc.