Zjevení 3,2a

Když jméno nestačí

Nežiji jen z vnější náboženské pověsti?

Církev v Sardách ukazuje, že duchovní pověst bez skutečného života v Kristu neobstojí. To, co vypadá živé, může být jen stínem minulosti. Zaznívá zde však výzva k bdělosti a k návratu k tomu, co bylo dříve přijato. Kristus oslovuje sbor jako Ten, který drží plnost Ducha a moc života. Ukazuje na tragickou pravdu: „Máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý“. Je to připomínka, že vnější pověst nenahradí živý vztah s Pánem. Nicméně i v prostředí úpadku volá Bůh k probuzení a posílení toho, co ještě doutná. V tomto sboru stále září vzácný zbytek věrných, kteří neznečistili své roucho. Nad nimi stojí zaslíbení: bílá roucha a jméno zapsané v knize života. Kristus neuhasí doutnající knot, ale volá nás k novému životu. Kdo má uši k slyšení, může znovu ožít mocí Ducha, který dává pravý život i dnes. Nežijme tedy z minulosti, ale z přítomné Boží moci.

Pane, oživ naše srdce, kde ochladla láska, a probuď to, co ještě může růst.