Ta správná aktivita v životě Božích dětí
Proč se v úvodu třikrát opakuje výzva ke zpěvu?
Aktivita buduje naši identitu, to, co děláme nás vnitřně buduje a identifikuje. Jsem-li otec, pak se starám o rodinu. Jsem s nimi rád, trávím s nimi čas, máme společné zážitky a já svatý otec. Kdybych nevyvíjel tyto aktivity a žil si sobecky svůj život, sice bych se mohl tak nazývat, ale nebyl bych jím doopravdy. Duch Svatý nás skrze žalmistu vede a něco učí, jsme-li Boží děti, pak máme to úžasné společenství Boží rodiny, které vede ke zpěvu a jásání. Není to o dokonalosti, ale o hloubce společenství, které otevírá oči, otevírá cesty, provází nás v těžkostech, láska ve své plnosti…a naše srdce jásá, přetéká, ústa se otvírají a zní píseň. Píseň, která odráží tu nádheru a zároveň nás do ní uvádí, v ní se přenášíme ještě blíže k Bohu, jakoby ten svět okolo nás slábl a my se dostávali do Otcovy náruče. Zpívej Hospodinu, ne lidem a před lidmi, ale Bohu samotnému. A ta výzva se opakuje třikrát. A když jsme Bohu blízko a vidíme tu slávu, pak dobrořečíme Jeho jménu. A najednou už není těžké zvěstovat Jeho spásu a vypravovat o Jeho slávě.
Jako David, když byl zproštěn viny, voláme i my: ,,Pane můj, otevři mé rty, ať má ústa zvěstují tvé chvály!“