2Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí.
Úkryt v Bohu
Kam se obracím, když se všechno kolem hroutí?
David se skrývá v jeskyni, pronásledovaný a unavený, ale jeho víra se neskrývá. Uprostřed temnoty hledá světlo a v nebezpečí nehledá odvetu, ale chválu. Ví, že skutečná ochrana neleží ve skalách kolem něj, ale v Boží blízkosti. „Utíkám se do stínu tvých křídel,“ modlí se, a tím nevyjadřuje útěk od reality, ale návrat k té nejhlubší skutečnosti: že Bůh je věrný i tehdy, když se okolní svět hroutí. Boží křídla nejsou klec, která omezuje, ale bezpečný úkryt, který dává prostor nadechnout se a znovu nabrat sílu. Chvála uprostřed bouře není popřením bolesti. Je to vyznání, že bouře nemá poslední slovo. V srdci, které ví, komu patří, se rodí píseň i tehdy, když se okolnosti nezměnily. David neutíká před realitou – on se obrací k Bohu právě proto, aby realitu unesl. V Boží přítomnosti se sice bouře neztrácí, ale ztrácí svou moc nás zničit. Bůh je štít, který nezmizí s prvním úderem větru, ani když se čekání zdá dlouhé.A tak nás Žalm 57 učí, že úkryt v Bohu není posledním zoufalým pokusem, ale prvním krokem víry. Kdo se schová pod jeho křídla, ten objeví, že Bůh nese i tehdy, když se všechno třese – a že jeho věrnost přetrvá každou bouři.
Bože, ukryj mě pod svá křídla. Dej, ať Ti důvěřuji, dokud bouře nepřejdou.