16Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17Vždyť Bůh neposlal
svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Milost odpuštění
Záleží ještě vůbec Bohu na lidech?
Kdo má všech pět pohromadě, vidí, že je mnoho věcí, které nejsou se světem v pořádku. Všechna ta nevraživost, nenávist, zneužívání, manipulace, násilí, závist, zabíjení, nemoci, lhaní… Na druhou stranu ve světě souběžně působí i laskavost, láska, odpuštění, vstřícnost, milosrdenství, přijetí, uzdravení, naděje…
Podle všeho Bůh na náš pokažený svět nezanevřel a na lidech mu skutečně pořád ještě záleží. Alespoň to nám vzkazuje prostřednictvím Jana: „…neboť tak Bůh miloval svět…“ Motivem Božího jednání s člověkem je Jeho láska. Ta je ochotna jít dokonce až za krajní mez představitelného: „…že dal svého jediného Syna…“
Ten, kdo druhému odpouští, vždycky přináší oběť – je ochoten podstoupit újmu, zranění, ztrátu, nepochopení. Bůh to všechno kvůli své lásce k nám podstoupil.
Proto, abychom měli šanci na záchranu, podstoupil oběť. Tu největší, kterou mohl. Dal to nejcennější co měl, proto, aby nikdo z nás nemusel podstoupit spravedlivý soud.
Spravedlnost se projevuje tím, že dostaneš, co si zasloužíš, milosrdenství tím, že nedostaneš, co si zasloužíš. Milost znamená, že dostaneš to, co si rozhodně nezasloužíš: Boží odpuštění a přijetí.
Jan nám říká, že nabídka z Boží strany je učiněna. Je dokonána a je neodvolatelná. Je to bianko šek na odpuštění, kam stačí doplnit vlastní jméno. Anebo vše nechat ležet a doputovat až ke spravedlivému soudu.
Pane, dej mi poznat hloubku Tvého odpuštění!