20Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Duchovní chudoba
Nenahradil jsem ve svém životě živý vztah s Ježíšem pouhým spoléháním se na vlastní dostatek, pohodlí a duchovní rutinu?
Dopis do Laodikeje představuje nejostřejší varování ze všech sedmi listů. Tamní církev byla bohatá, soběstačná a spokojená, avšak duchovně vlažná, slepá a nahá. Vlažnost je stav, kdy už nepociťujeme potřebu Boha, protože máme pocit, že nám nic nechybí. Jsme spokojení sami se sebou. Máme svůj život, svoje zabezpečení a třeba i svojí pohodlnou duchovní rutinu. Nahradili jsme život z Ducha životem z těla, ale tváříme se jako duchovní lidé.
Ježíš však nepřichází s odsouzením, ale s nabídkou opravdového života. Opravdového bohatsví. Skutečného zlata, bílého roucha a masti pro oči. Ačkoliv stojí vně dveří společenství, trpělivě klepe na srdce každého jednotlivce. Nechce nás připravit o komfort, ale darovat nám hluboký, intimní vztah, který jediný dokáže nasytit lidskou duši. Jednou z největších lží je toto: Když vydám svůj život Bohu, on mi jej vezme. Ne - on nám dá ještě něco daleko, daleko lepšího.
Odpusť mi, když spoléhám na věci tohoto světa a zapomínám, jak moc tě potřebuji. Otevři mé oči, abych viděl svou skutečnou chudobu bez tebe.