11Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti,
Hospodin Bůh je štít a slunce
Jak se to dělá, aby člověk žil bezúhonně?
I ten vrabec má své místo, též i vlaštovice hnízdo pro mladé své při tvém oltáři, rýmoval bratr Jiří Strejc do písně před takřka pěti sty lety slova žalmu, který praví, že den v Boží blízkosti je lepší než celá léta strávená v příbytcích bezbožníků. Mohou to být chatrné pastoušky nebo honosné paláce, to nakonec vyjde nastejno. Důležité je, že do rozhodnutí, která tam lidé přijímají, se jim Bůh nějak nevejde. A mně se stýská, Bože, po místě, kde se naopak tvá vůle dostane ke slovu.
Ve světě, kde se žije z Boží milosti, můžete mít své místo a chystat to i pro ty, kdo přijdou po nás. Jako i nepříliš ceněný vrabčák. Nebo vlaštovky. Těmito obrazy žalm vede k závěru, jak blaze je tomu, kdo doufá v Hospodina. V příbytcích svévolníků pro to nebudou mít pochopení, ale to je jejich rozhodnutí a smůla. Netřeba jim to závidět, povídá žalm. Asi z něj mluví zkušenost.
Bezbožníkům netřeba závidět, ale ono se to někdy v člověku ozve, Bože. Třeba když máme pocit, že jim prošlo něco, co by jen tak nemělo. Před tím nás chraň, jsi náš štít a slunce.