Začátek pouti

Co čekám od Boha? Po čem toužím?

Žalmy jsou emotivní texty. Tenhle je zvlášť naléhavý, zaznívá v něm netrpělivost, touha, bázeň, důvěra i úpěnlivá prosba. Přesto ho lze číst i jako pokojné konstatování plné jistoty: volat z životních propastí se vyplatí, Hospodin odpouští a přichází s milosrdenstvím a záchranou. A nedělá to za zásluhy, ale z lásky. Na zdravé místo se tu staví i bázeň, totiž do dvojice s přicházejícím odpuštěním. Tváří v tvář odpuštění nemůže bázeň být strachem, ale jen úžasem a respektem.

Vždycky si představuju, že pisatel žalmu skutečně sedí v jámě. Zvlášť ho mám spojený s jeskyní v Jeruzalémě, kde snad bylo vězení, v němž Ježíš čekal na rozsudek. V různých jazycích se tento žalm modlí řady poutníků a zdá se, jako by se zvuk písně ani nemohl dostat na povrch země. Přesto 130. žalm patří mezi poutní písně. Snad proto, že už v tu chvíli, kdy začínám volat, se můj pobyt v díře mění v pouť ke světlu. Už ve chvíli volání jsem zachráněný.

Volat má smysl, Pane. Vím, že slyšíš, i když se zdá, že neodpovídáš.

Systematické čtení z Bible na každý den vydává Scripture Union.