Jakub 5,16

Síla přímluvné modlitby

Jak se modlím?

         „Modlete se jeden za druhého.“ Tuto apoštolovu výzvu známe a řídíme se podle ní.  Modlíme se za členy svých rodin, děti, rodiče, prarodiče…Přimlouváme se za přátele, známé a samozřejmě za mnohé bratry a sestry ve sboru.  Ty známe. Ale neměli by k nim přibýt ještě ti cizí? A to konkrétně, nikoliv jen nějak hromadně, anonymně. Ano, je tu jistě nebezpečí, že by se naše modlitba mohla proměnit v nekonečnou litanii jmen. Ale církev je přece obecenství věřících, a co když každý jednotlivec v ní připojí do okruhu svých blízkých ještě někoho z těch vzdálených? Bylo by to možné? Překročit stávající hranici a přidat k těm známým, o něž v modlitbě zápasíme, za něž cítíme odpovědnost, ještě třeba dítě od sousedů, studenta, kterého každé ráno potkávám, vietnamského prodavače, kde kupuji čerstvé rohlíky, uspěchanou paní nebo onoho nerudného seniora se svým stejně sešlým čtyřnohým přítelem?   A také ty další …. Bez zvědavého vyptávání po jejich církevní příslušnosti, bez poučování, prostě jen z lidské solidarity. A z křesťanského vědomí, že i oni mohou patřit k občanům Božího království.

        Jedni za druhé. Je to úkol i poslání a právo. Je to těžké, určitě.  Ale pokud se o to pokusíme, pokud vezmeme tuto apoštolovu výzvu vážně, pak porosteme.  My sami.  Porosteme v poznání, v pokoře a naději. A ti lidé se nám stanou blízkými a budeme vědět, že nejsou sami.  Nebudeme se ptát na výsledky našich modliteb, ale budeme se modlit s vědomím, že vroucí modlitba dokáže mnoho.

        To je úkol, který je nám svěřen. O jeho plnění se máme pokoušet. A třeba znovu a nově. Modlete se jedni za druhé!

 „Pane, nauč nás se modlit!“